"Noc přímo vhodná pro divokého lovce," pomyslil si Seabhak. Sám se však ihned pokáral za tyto myšlenky. "Divoký lovec je přece někdo jiný než služebník Otce všech." Když přišel Jestřáb ke kamenům, zvedl ruce a začal prosit o pokyny, co se má nyní dít. Věděl, že nyní přišel okamžik, kdy se musí druidů ujmout. Záleželo mu na tom, aby se to stalo správným způsobem.
Sotva paže nechal klesnout, stál Stříbroruký před ním.
"Uvažuješ správně, Seabhaku," pozdravil ho přátelsky. "Padraik musel opustit Zemi, aby nemohl mezi bratry způsobit žádné škody. Nedokázal být pánem nad svou ješitností a panovačností. Proto mu také Otec všech nemohl pomoci. Své špatné myšlenky však nesměl vnášet dále mezi ostatní druidy. Musí se opět stát služebníky Otce všech, jinak budou muset také oni odejít ze Země."
"Jak s tím mám nyní začít, aby se kněží ode mne nechali učit?" zeptal se Seabhak nejistě.
"Nechej je postarat se o mrtvého. Budou potom otřeseni a sami tě poprosí o radu. Řekni jim pak, že máš příkaz od Otce všech, posílit jejich víru a učit je. Ochotně přijmou, co jim oznámíš. Já budu s tebou a pomohu ti."
"A mám je nechat, aby zítra mrtvé tělo odstranili podle zvyku, místo aby jej zakopali?" ptal se dále Seabhak. Obdržel kladnou odpověď a odcházel domů s ještě větší důvěrou, než když přišel.
Časně příštího rána se shromáždili pozvaní muži i se všemi kněžími a žáky na posvátném místě. Přinesli mrtvé tělo, oděné do bílého roucha, na lůžku z propletených větví a položili jej na obětní kámen. Potom jej odstrojili za odříkávání předepsaných slov:
"Padraiku, který jsi byl člověkem mezi lidmi, odlož nyní své tělo.
Hlavním druidem byl jsi - již nejsi více. Odlož nyní své roucho.
Mužem byl jsi zde na Zemi - již nejsi více. Odlož nyní svůj oděv muže."
Když mrtvé tělo leželo na obětním kameni zbaveno oděvu, zapálilo několik žáků pod ním oheň, který za odříkávání dlouhých modliteb a dalších promluv neustále rozdmychávali. Přitom bylo pečlivě dbáno, aby oheň nešlehal přes hranici obětního kamene. Všechen svůj žár měl oheň darovat kameni, na němž se bezduché tělo postupně doslova upražilo.
Konečně navečer bylo toto hrůzné dílo dokonáno. Zbytky těla nechaly se ležet na kameni i poté, co oheň již zhasl. Když bylo dalšího rána vše vychladlé, museli mladí kněží ostatky vzít a někde zakopat. Nikdo se nesměl dozvědět místo.
Tomu se říkalo "mrtvého odstranit".
Celá tato ceremonie byla pro všechny přítomné odpudivá a vysilující. Po celou dobu, kdy hořely plameny, nesměli přijmout žádnou potravu. Také pít nesměli, přestože je pronikavý dým pálil v hrdle.
Hlubší smysl jejich přítomnosti u tohoto zvyku spočíval v tom, že během tohoto času měli přemýšlet o pomíjivosti pozemského života. Měli se chopit odhodlání a hledat spojení s bohy. Ale kdo tak činil? Sotva jeden z přítomných pomyslel alespoň zpočátku na takovou věc. Poté ale i jeho myšlenky odbočily, a k večeru ovládalo všechny pouze jediné přání - kéž by to bylo již brzy za nimi, kéž by bylo po všem!
Seabhak cítil to zcela zřetelně a zhrozil se. Rád by promluvil, ale pokaždé ho Světlý, jenž se mu vícekrát během dne ukázal, od toho odvrátil: "Ještě není k tomu čas."
Náčelník musel o tom přemýšlet. Proč ještě nyní nesměl hovořit o tom, co hýbalo jeho duší? Nyní byly přece jejich duše přístupné. A měli čas naslouchat.
Najednou tomu porozuměl. Kdyby nyní během odstraňování mrtvého odmítavě promluvil k ceremonii, probudil by u většiny mužů odpor. Teprve příštího dne, když ještě všichni byli naplněni únavou a prožitou hrůzou - neboť celé to vyhlíželo hrozivě a odpudivě, když se pod vlivem žáru kroutily končetiny - teprve potom byli otevřeni něčemu lepšímu.
"Nuado, děkuji ti, Světlý," šeptal Seabhak. "Všechno bych udělal špatně, kdybys mi nestál po boku."
Když bylo již po všem a muži se chystali k návratu domů, přišlo více druidů za náčelníkem a prosili ho, aby příštího dne přišel do jejich osady. Museli se dohodnout o nástupci a ujednotit se ještě i v dalších otázkách, a potřebovali jeho rozhodující radu.
Vyčerpán na těle i na duši, natáhl se později doma na medvědí kožešině před ohněm. Byl příliš unavený, než aby přijal nějaké jídlo. Marně snažila se Meinin přivést jeho pozornost na něco jiného. Zůstal zamlklý a bez účasti.
Tu sedla si potichu se svým přadénkem na druhou stranu ohniště a začala si tiše zpívat. Tóny líbezně hladily uši muže, až začal naslouchat a vpustil je do své ustarané duše. Nyní naslouchal také slovům:
"Otče všech, celá Země sklání se před Tebou. Jako jemné úponky spojují se Tví světlí služebníci z nebes spolu se světlými na Zemi. Oni žijí v Tvé Vůli a plní Tvé příkazy.
Otče všech, kdy se člověk naučí podobat se jim v tom? Nebo snad uměl to kdysi, a opět to zapomněl?
Lug zasel zlo, lidé ho ochotně přijímají a pečují, aby rostlo a neslo plody.
Otče všech, jak dlouho bude s námi ještě Tvá trpělivost? Kdy sešleš Světlého s mečem z ohně?
Otče všech, neodnímej od nás své slitování. Prosíme Tě, otevři naše oči a uši, abychom došli k poznání a byli Tvými služebníky."
Jak pěkně zpívala jeho milá žena! Slova i nápěv byly jistě její vlastní. Zdali by nechtěla píseň zapět na místě uctívání při nové slavnosti? Musel se jí zeptat.
Napřímil se a zavolal ji tiše k sobě. Na jeho otázku radostně přisvědčila.
"Proto byla mi píseň od Brigity darována, můj choti," řekla určitě. "Ale nebudu zpívat sama, naučím píseň ženy a dívky. Když nás bude zpívat více, bude píseň znít do daleka."
Na tento návrh Seabhak radostně přikývl, aniž by uvážil, že se tím změní celý průběh slavnosti. Když budou ženy a dívky zpívat, potom se jí musí zúčastnit! To se ale ještě nikdy nestalo. Když se mu toto ujasnilo, musel se smát. Meinin při minulé slavnosti předpovídala, že ženy v budoucnu nebudou již více vyloučeny.
Nyní začal se těšit na všechno nové, co měla přinést již nejbližší doba. V noci vyprosil si radu, jak má vést rozmluvu s druidy. Opět přislíbil mu Nuado, že bude při tom, jemu ku pomoci.
S rozbřeskem poprvé vstoupil Seabhak do nyní opuštěné chýše hlavního kněze. Kdykoliv dříve s ním hovořil, vycházel Padraik vždy ven na volné prostranství před chýši. Také nyní by se toho druidové rádi přidrželi, ale Nuado šel napřed a Jestřáb jej samozřejmě následoval. Druidové na sebe rozpačitě pohlédli, ale žádný neměl odvahu bránit náčelníkovi ve vstupu.
Uvnitř chýše hlavního druida to bylo hrozné. Těžký, zatuchlý vzduch obíral všechny o dech, na zemi se míhaly myši, střídajíce se s poskakujícími žábami, a na mělkých miskách bylo možné spatřit dokonce malé nejedovaté hady. Na trámech držících krov střechy krákali dva velcí havrani. Docela uprostřed mezi vší touto ohavností stálo pak honosné lůžko zemřelého. Bylo na něm nakupeno velké množství kožešin, a zcela nahoře ležela bílá vlčí kožešina, znamení náčelnické hodnosti, která Padraikovi nepřináležela.
Zdálo se, že Nuado si jenom přál, aby se Jestřábovi dostalo pohledu do knězova obydlí. Nyní vyšel opět ven a Seabhak ho následoval s objasněním, že vzduch tam byl příliš dusný. Venku posadil se na strohé kamenné sedátko a požádal kněze, aby učinili také tak. Potom ptal se po jejich přání. Řekli, že se nemohou dohodnout ve volbě nového hlavního druida. Rozhodnému slovu náčelníka se však byli ochotni všichni podřídit.
"Tak slyšte, co vám Otec všech skrze mne nechává sdělit:
Vy, druidové, měli byste mít stálé spojení s Ním skrze Jeho světlé posly, které vy nazýváte bohy. Dříve tomu také tak bylo, ale druidové se zcela utopili ve vlastní pýše na své domnělé vědění. Pohleďte na chýši Padraikovu! Hemží se tam rozličná zvěř, s níž provozoval čáry. Nevím, jak to vyhlíží u vás ostatních, a nechci to také dnes vůbec vědět. Ale žádám, aby všechna tato špína byla do zítřka pryč. Vaše obydlí musí být čistá, teprve potom můžete opět pomýšlet na to, abyste se sami stali čistými, jako dříve byli vaši předchůdci. Ne z útrob zvířat, ne z pohybů užovek a ze skákání a kvákání žab máte se dozvídat o Vůli Otce všech. Budete-li Jej vyhledávat srdcem, pak se vám On bude jevit jiným.
Můžete se opět stát šťastnými a požehnání přinášejícími, když se znovu naučíte ve svých duších nést pravdivý obraz Otce všech. Abyste toto dokázali, Otec všech přikázal ještě žádného nového hlavního druida nevolit. Máte být každý den vyučováni, až bude vědění o Otci všech opět zářivě stát před vámi a ve vás. Teprve potom má se nejvhodnější z vás stát hlavním druidem. Otec všech sám jej skrze mne určí. Kdo z vás nechce spolupracovat na vzestupu druidů, ten může to také nyní říci. Bude pak smět bez překážky odejít."
Všichni zůstali stát se svěšenými hlavami, ale k odchodu nepřihlásil se nikdo.
"Dobře tedy, začneme zítra," povzbuzoval Seabhak. "Dnes máte dost co činit, abyste propustili zvěř, odklidili všechnu špínu a pustili do vašich nyní zapáchajících příbytků čerstvý vzduch. Chýše hlavního druida musí být prázdná, abychom tam mohli při dešti přesunout vyučování."
"Jak to máme udělat se žáky?" ptal se jeden ze starších knězů. "Mají se zúčastnit vyučování?"
Seabhak okamžik přemýšlel. Potom rozhodl: "Ne, žáci se mají učit od vás. Chceme společně postavení druidů pozvednout, ne jej v očích mladých srazit dolů. Nechejte je v příští době, dokud budete vy sami vyučováni, přinášet dříví, chytat ryby a obdělávat zahradu."
Tato dobrotivá ohleduplnost vydobyla Seabhakovi mnohé uzavřené srdce kněze. Všichni byli sklíčení. Žel, méně však proto, že by Otec všech se hněval, než z toho důvodu, že výuka měla spočinout v rukách nedruida. Před ním cítili se hluboce zahanbeni.
Hned následujícího dne ráno začalo vyučování. Předtím však prošel Seabhak všechny příbytky, chválil i káral a dokazoval mužům stále znovu, že s ním nejsou žerty. Co požadoval, to muselo být řádně vykonáno.
Očekávali, že k nim bude pouze promlouvat, čemuž budou moci podle libosti naslouchat. On ale začal se dotazovat. Tu padla jejich hrdost do prachu, neboť téměř nikdo nedokázal zodpovědět ty nejjednodušší otázky. Nyní se styděli skutečně a hledali poučení u něj, který sám od Otce všech obdržel vznešenou moudrost. -
2024 ©