Všechny kruhy, které průběhem času růzností své práce vyvíjely se různě v myšlení, způsobech i mravech, byly tak opět vždy spojeny přírodou a měly příležitost navzájem se rozvinout. Všechny rozdíly stáří a práce zmizely. Radostné, díkuplné žně a zhodnocení všeho ke cti Světlého Otce spojovalo lidi.
Na konec žní spalovalo se suché dříví, staré listí a špatné plody. Všude hořely mohutné sloupy ohně, provázené písněmi díků a prosebnými zpěvy. Údolí se rozléhalo zpěvem a z výšiny duněly mocné, cvičebné chóry starců, kteří se již dávno připravovali, aby mohli uctívat dům Světlého Otce svými zpěvy.
Denně při západu slunce cvičili své zpěvy čistým, vážným a slavnostním způsobem. Při žňových ohních mísil se jejich zpěv se zpěvem veselých, jasných hlasů mladých mužů a chlapců. Lidem v údolí se často zdálo, jako by shůry slýchali chóry Věčných.
Při lití Hjalfdarova zlatého rohu přišli mladíci na to, jak možno z měkkého zlata vytvářet a vykovat nádoby. Jejich bytostní přátelé vedli je skvěle a prostě, že brzy s údivem pozorovali nová díla svých rukou.
Podobně jako mladíkům při zpracování zlata vedlo se i starcům při napínání střev, která chtěli zpracovat na tětivy a lana.
Když je jednou právě velmi napjali, zvedl se náhle déšť, který se stupňoval v bouři. S údivem naslouchali, jak vítr v těchto strunách vyluzuje jemné zvuky podobné oněm, které svými hlasy tak rádi napodobovali. Pohyb paprsků a vláken bytostného života. Slyšeli, jak to bytostní mohli provádět až dolů do hmoty, a pozorovali, že k tomu mohou využít pevně vytvořené hmoty, kterou dokonce velmi nutně potřebují jako nástroje pro své myšlenky a ruce. Tak vyrobili si malé nástroje ze dřeva a z velkých tlustostěnných plodů. Napjali střeva a zkoušeli jejich zvuky brnkáním. Tím vyvíjelo se v pozorování stále víc a více čilé působení ve spojení s Bohem chtěnými zákony.
Lidé byli při tom tak šťastni, neboť neznali nic jiného než to, že smí stále žít v lásce světlého Otce a využívat milosti rozkvětu. Požehnání šířící působení žen pojilo se jako podivuhodný doplněk se silným tvořením mužů. Co muž vytvářel činem, to působily ženy pod vedením Světlých, myslíce na to již dopředu, přejíce si toho, povzbuzujíce a očekávajíce to. Co muž vytvářel a chránil, to používaly a udržovaly ženy v moudré věrnosti. Směly se naučit od Světlých ze zahrad blažených opatrování a péči, které je činilo šťastnými. ---
Volali Hjalfdara, aby přišel na lov a plni napětí čekali, co řekne tomuto krásnému a jedinečnému zvířeti.
A Hjalfdar přišel. Vzal si sebou své syny a několik starších a vydal se s nimi do lesa. Tam se utábořili v hustém křoví, blízko mýtiny. Veliké, rudé kalichy květin byly rozkvetlé a svítily v zapadajícím slunci. Horský potůček na druhé straně údolí šuměl, vytékaje ze stříbrného jezera, a vlnil se stále šířeji a pomaleji šťavnatým zeleným údolím.
Na kraji lesa našel Hjalfdar stopy, kterých ještě neznal.
V měkké půdě byl tu otištěn téměř uzavřený kruh, na jehož širší straně byly patrny otisky prstů.
Hjalfdarovy bystré, jasnovidné oči poznaly ihned v této stopě zvláštní druh.
Druhým znamením byly poraněné stromy, které jevily stopy ostrého rohu. Hjalfdar ukázal mlčky na takový kmen, který vyhlížel, jako by měl hlubokou ránu.
"Pohleďte, jak ten strom tu stojí smutně a jak jeho míza teče na zem jako krev! Takové rány musíte zacelit láskou a činem. Pošlu vám Holdu, aby vás naučila, co máte s tím dělat. Stromy v blízkosti našich obydlí musí cítit, že je duchovní plameny láskyplně střeží. Tak to chtějí Světlí. Naše stromy nesmí strádat jako jejich bratři v divočině, neboť také nám dávají, co mají nejlepšího.
Což jste to cizí zvíře dráždili, že tak řádilo zde v lese? To přece není potřeba k získání potravy ani čin k udržení života, co zvíře udělalo zde i tam. Všude vidím stopy krvavého poranění. Jak je to možné?"
Dotčeni pohlíželi mužové jeden na druhého. Udělali něco špatně? Po chvíli vyrazil stísněně jeden z lovců ze svého hrdla:
"Léčka?"
"Stáhněte léčku a čekejte, zda-li se zvíře ukáže a co bude dělat," pravil Hjalfdar.
Plaše pohlíželi na něho. Vráska hluboká a vážná vyryla se mezi jeho očima. Hjalfdar je káral, což oni cítili. Kdyby alespoň řekl něco více! Cítili, že jejich nesprávné jednání ho bolí z nějakého hlubšího důvodu, který nemohli pochopit a jenž jim nebyl jasný. Stále ještě doufali, že se mýlili.
"Ach ne, nic si nenamlouvejte," pravil Hjalfdar, "je to tak, jak to cítíte. Bolí mne, že práce, pohodlí, hojnost, blahobyt a vzdělání odcizují vás vědění a chápání přírody.
Já vím, že chcete využíti všech svých předností. Kdysi však činili jste tak jen v sebeobraně nebo v získávání životních potřeb, ale nyní? Lovecká vášeň, touha po štvaní zvěře a žádostivost změny! Chcete tím rušit život? Vyčkávejte ve zbožném obdivu a pozorování na pohyb všeho stvořeného v přírodě, a pak budete rozsévat lásku a dík. Pak také budete sklízet jen lásku a dík. Tam, kde obdržíte ránu, tam jste také ránu zasadili, nechť to bylo jen v myšlenkách nebo přání. Stáhněte vaši léčku a čekejte, zda zvíře přijde."
Již se blížila noc. Stříbrné světlo měsíce lesklo se na jezeře a široký potok třpytil se mezi stromy jako stříbrná páska. Ještě hlasitěji šuměly jeho vlny nočním tichem, v němž bylo slyšet padání listů a skřípání dřev. Papoušci ze snu tiše vrkali. Velké stříbrné rajky poletovaly neslyšně nad stromy a pohybovaly se v měsíčním světle jako závoje.
Mírný vánek setřásal bílé květy divokých jabloní a omamné vůně vystupovaly z kalíšků květin.
Byla to kouzelně krásná noc. Všichni to cítili. V Hjalfdarově blízkosti bylo jim vždy jako ve službě Boží. Byli šťastni. Bolest z jejich chyby je měkčeji naladila, a proto byli dvojnásob přístupni a vděčni za veškerou krásu, která se jim naskytovala. Tu bylo slyšet skoky a praskot větví, poskakující dupot a podivuhodně řehtavý křik. Znělo to jako smích a přece jako volání k boji.
Tak to klusalo divokými skoky lesem na lučinu. Tam se zdálo, jakoby zvíře začalo tancovat. Vyskakovalo vysoko vzhůru, otáčelo se, poskakovalo na předních nohou a vyhazovalo zadní do vzduchu. Bílá, krátká, bezvadná srst leskla se v měsíčním svitu a mléčně jemné vyzařování obklopovalo zvíře.
Hjalfdar čekal napjatě, bez hnutí, se zatajeným dechem. Všechno v něm naslouchalo. To, co viděl, ho rozechvělo, neboť toto zvíře svítilo podivuhodným leskem čistoty před jeho očima.
Bylo zřejmě ve spojení s vyššími říšemi a vlákna jeho záření spojovala je s jemnohmotnou a bytostnou sférou. Při tom snesl se z duchovní říše zářivý praobraz nad zvíře, který znázorňoval děj podivuhodného vývoje. Jeho silné vyzařování spojovalo se s jemnohmotnou formou, která se opět trochu více podobala vzoru, jenž bylo vidět vznášet se v ještě světlejší vrstvě. Na tomto pravzoru seděl oslnivě bílý muž.
Hjalfdarem to proniklo jako blesk. Mělo toto zvíře sloužit k jízdě? Co mu to ukazovali Světlí?
"Vypadá to jako ti mlžní ořové, na nichž kdysi Světlí jeli!" Nyní to věděl. Toto zvíře bylo jakýmsi druhem oře. Dar Světlých. Jak se však k němu přiblížit?
Úplně nechtěně namáhalo se jeho hrdlo vyrazit řehtající smích, který zvíře zprvu vydávalo. A podařilo se mu to.
Zvíře stanulo náhle tiše, ve zvlášť přísném postoji, majíc podlouhlou hlavu přitištěnou na štíhlém zahnutém krku. Zvláštní bylo chvění jeho boků.
Teprve nyní Hjalfdar spatřil také jemný, bílý dlouhý ocas, čistý jako čerstvě napadlý sníh. Spadal téměř až na zem. Hjalfdarovi byly nápadné štíhlé dlouhé nohy zvířete s neobvyklými kopyty. Zvíře tiše pozvedlo nohu, aby vzrušením zahrabalo, tiše ji však opět postavilo na měkký trávník.
Krásné, klidně pozorující a bdělé oči se leskly, jako by se v nich zrcadlilo světlo měsíce. Tajemně šuměl vítr v korunách stromů. Zvíře pozvedlo hlavu, natáhlo krk, jako by naslouchalo vzhůru.
Opět zaznělo Hjalfdarovo zavolání lučinou. Jediným skokem zvíře vyrazilo a vletělo do lesa. Hnalo se jako bouře. Se strašlivou silou a prudkostí, již by byl nikdo nehledal ve štíhlosti údů, s napřaženým rohem kupředu, vyhazoval daleko zadníma nohama, že se zdálo, jako by se mohlo převrhnout.
I těmto odvážným, divokým mužům lesa zachvělo se srdce při těchto skocích, které trvaly jen několik vteřin.
Hjalfdar jim pokynul, aby tiše vyhledali úkryt. On však vstal a držel nyní kopí před sebou. Tak očekával zvíře. Pak viděl, jak se pohnuly listy, odhrnula se stranou hustá spleť lián a zjevila se bílá hlava. Oči zdály se skutečně hořet. Pevně a klidně zaryly se Hjalfdarovy oči do očí zvířete, které je zvolna zavřelo. Pak se zdálo, že celou jeho postavou, která se mezi tím objevila, proniklo jakési chvění.
Hjalfdar vyrazil ze sebe tiché zavolání. Zvuk, ve kterém se chvělo mnoho lásky. Jeho kopí, které mířilo na oči zvířete se zvolna sklánělo, až se jeho hrot dotkl půdy. Oči a hlava zvířete sledovaly jako očarovány jeho jednání. Zvíře sklonilo hlavu a kleslo na kolena. Tu přiblížil se Hjalfdar bez bázně, vložil svou ruku na jeho čelo, zatímco sám poklekl vedle zvířete.
"Byl jsi poslán Světlými! Máš nám sloužit, ale tvůj život má být svobodný, neboť tak zní jejich příkaz! Vstaň a neboj se!"
Jako by zvíře rozumělo, povstalo. Hjalfdar šel zvolna přes mýtinu po stopě jednorožce a zvíře šlo za ním. Vždy po chvíli zcela tiše zavolal a natáhl svou ruku stranou. Neohlížel se přitom, ale slyšel, že zvíře jde za ním.
Teprve tehdy, když zmizel s jednorožcem na druhé straně lesa, vylezli Hjalfdarovi druhové ze svého úkrytu. Viděli opět podivuhodnou věc, jak Hjalfdar vůlí svého ducha zkrotil v lásce divoké zvíře.
Beze slov uchváceni pohlíželi na sebe v plachém obdivu a úctě před Hjalfdarovou mocí. Pak se jednomyslně rozhodli, že půjdou za ním. Hjalfdarovi záleželo na tom, aby mohl zvíře pozorovat, a aby si mezitím na něho zvyklo. Podal mu několik listů z Holdiny zahrady, které s radostí sežralo. Potom poklepal je tiše na štíhlém krku a hladil jeho hustou hřívu. Růžové chřípí zvířete očichávalo důvěrně jeho ruku a počínalo si úplně krotce. Náhle však skočilo stranou, obrátilo se a pádilo tryskem k potoku. Bylo pryč a v houštinách lesa se ztratilo.
"Jak je dobře, že jsem mu dal Holdiny byliny. Teď přijde znovu," pravil Hjalfdar.
V pozdní noci nastoupil se svými druhy cestu k domovu.
2024 ©