Hjalfdar zůstal několik dnů v údolí práce, aby se důvěrněji seznámil s novým zvířetem. Nyní vycházel již jen se svým synem Jalfem a jedním lovcem. Tři postačili. Oba druhové zůstávali přitom v pozadí jen kvůli pozorování a případné pomoci.
Hjalfdar přešel paloukem ozářeným měsícem až na okraj protilehlého lesa. Tam se posadil na strom a čekal na zvíře.
Když se dlouho nic neobjevovalo, vstal a šel po včerejších stopách. V měkké půdě byly zřetelně vidět. Vedly k potoku a dlouhými skoky přes vodu, kde se téměř ztrácely.
Hjalfdar kráčel vodou. Vyšší, hustší a neschůdnější stával se les. Hjalfdar však přilnul již srdcem k lovecké stezce a nemohl se již obrátit. Nějaký ptáček ve větvích lákal ho svým zpěvem, jakého ještě neslyšel. Nepozoroval vůbec obtíže cesty a opět zapomněl na své průvodce.
Viděl cestu zvířete, jak mu ji stále ukazovali jeho pomocníci jako jemné, světlé, mlžné kruhy putovat před sebou. Chvílemi měl před sebou jasný obraz jednorožce. Chvílemi se mu zdálo, jako by zvíře stálo právě před jeho očima, neboť cítil pohled jeho jasných očí a jeho dech. Daleko široko však nebylo slyšet nic než jeho kroky a vábivý zpěv ptáčka.
Tak šel stále dál na západ a vždy více se vzdaloval od údolí svého lidu. Zdálo se mu, jako by se blížil k jiné pozemské říši. Jinak tu vyhlížely rostliny, které tu nacházel. Některé zvláště nápadné zastrčil za pás, aby je mohl ukázat Holdě.
Vlhkost táhla se údolím jako hustá mlha. Toto údolí se po jeho pravém boku stále více rozšiřovalo.
Pro mlhu neviděl téměř ani keře, jimiž musel pronikat. Chvílemi roztrhly se však nahoře mlhy a objevil se kousek modré oblohy s bledými hvězdami. Těžká omamující únava tlačila se na Hjalfdara. Že by to byly tyto táhnoucí mlhy?
Nyní to šlo opět dolů. Když se mlhy rozptýlily, spatřil v dáli lesklou plochu velikého jezera. Nyní mísily se jiné rostliny, palmy a kapradiny mezi stromy vyšších vrstev. Znovu se všechno zazelenalo a rozkvetlo a visely tu mnohé plody, kterých Hjalfdar ještě neznal.
Stále ještě bylo vidět stopu jednorožcovu na stromech i na zemi.
Zvíře tu však nikde nebylo. Stále dusněji bylo v těchto bažinách a malá zelená světla se chvěla a tančila nad širými lučinami a močály. Staré, omšelé, vyvrácené kmeny, často obrovských rozměrů a groteskního vzhledu, svítily také zelenavým svitem. Byly tu mohutné stromy, sukovité, nepříliš vysoké, zato však rozložité s dlouhými tenkými větvemi, jež trčely vzhůru jako košťata.
Hjalfdarovi bylo nápadno, že byly ožrány a že také kůra jevila stopy mocné ničivé síly, kterou tu někdo zkoušel. Náhle zazněl z dálky dupající, dunivý klus, jehož zvuk zdál se rozechvívat zemi. Hjalfdar vrhl se na zem a naslouchal. Pak povstal a zavrtěl hlavou. Že by to byli buvoli?
Jednou je již potkal na svých potulkách, ale tyto kroky zdály se mu ještě mocnější. Bylo mu nápadno, že výšky stromů přibývá a že tráva ho převyšuje téměř o hlavu. Stále těžší byla jeho cesta. Pak uviděl před sebou vysoký, zdánlivě opuštěný pahorek, postavený od hmyzu podobného mravencům, který však měl křídla a byl veliký jako kobylky.
Pahorek byl skutečně opuštěn a jeho hluboké chodby byly zborceny. Musely v něm rýt zuby nějakého mohutného zvířete. Tu viděl Hjalfdar další stopy zkázy. Polámané stromy, vysoké, stonásobně ho převyšující kmeny stromů byly vyvráceny a rozšlapány a byly tu vytvořeny široké volné ulice, ba celá pole.
Poněvadž se dusot stále blížil, zůstal Hjalfdar stát. Z dáli slyšel rachot vyvrácených a lámaných stromů, řev a dupot nohou a pak uviděl, jak šedočernohnědá armáda ohromných zvířat žene se na něho jako stěna.
Dlouhé choboty vyletovaly do výše a bylo vidět hustě zarostlé hřbety a prsa, zatím co zadní část těla byla pokryta krátkou srstí a tlustou koží. Obrovská hlava, ve které byly ukryty dvě malé oči pod mohutnou klenbou čela a na které vyrůstaly obrovské boltce velikých uší, měla výraz lstivé dobromyslnosti spojené s divokou silou a pevnou vytrvalostí. Vážné a mlčenlivé, veliké a neúprosné bylo toto zvíře. Dva veliké kly vyrůstaly po straně z tlamy. Hjalfdar viděl, že tato zvířata cítila se pány země.
Věděl, že síle tohoto stáda nemůže odolat žádný jednotlivec, který by neměl vyšší síly, jež by mu pomohla. Jakmile se Hjalfdar pohroužil do těchto sil, cítil stále zřetelněji jejich přítomnost. Děkoval a modlil se:
"Světlý Otče, nech mi ukázat těmto tvorům v lásce Tvou svatou sílu, abych je mohl vést vůlí ducha. Pošli mi světlé proudy Tvých pomocníků, abych se naučil, jak se má moudře řídit Tvoje svaté stvoření!"
A Hjalfdar viděl, jak nad pahorky na jihu objevila se dlouhá kopí obrů a slyšel hukot jejich kroků ve vzduchu.
"Tu přicházíte, vy věrní, abyste mi opět prokázali přátelství!"
Elfové však poslali mrak vos proti stádu velikých, pravěkých slonů. Vzduch zčernal, když vosy zaútočily na blížící se zeď jako mrak. Zvířata změnila směr. Zahnula k jezeru a hledala před vosami útočiště v jeho chladných, širých vodách. Hjalfdar prohlížel důkladně druh jejich stop. Bylo mu nápadné, že všechna tato zvířata tak náhle táhla ze severozápadu. Množství stád objevilo jeho udivené oko v širých dálavách tohoto světa, který se tu rozkládal na mnoho dnů cesty. Byli tu jeleni, celá stáda krásných mladých zvířat. Jasně červeně a sněhobíle svítily jejich kožešiny. Mocně tyčily se obrovské parohy, které jeleni nemohli téměř ani unést.
Z této strany přicházela také losům podobná, ale mnohem menší zvířata.
Snad byly to přírodní převraty, které donutily zvěř k tomuto stěhování. Všichni byli k sobě úzce připoutáni, přesto však velmi vzrušeni a divocí. Kde asi zůstanou? Jistě na této rovině, jejíž širé lesy, jezera a lučiny dávají jim mnoho možností pohybu.
Pojednou vyrazilo stádo jelenů, které však ihned prchlo, zatím co mohutný vůdce zůstal stát a svým velikým tělem snažil se zakrýt úprk svého stáda.
Stál tu se skloněnou hlavou, čekaje na pádící a skákající zvíře, které letělo lehce mohutnými skoky vzduchem jako péro a rychle jako šíp. Také toto zvíře se náhle zastavilo a se vzepřenýma nohama a se skloněnou hlavou postavilo se proti jelenovi. Oba stáli jako zkamenělí.
Hjalfdar málem zajásal, když spatřil skoky tohoto krásného zvířete, které se ukázalo být leskle bílým jednorožcem. A nyní započal boj a Hjalfdar ještě nikdy neviděl krásnějšího a ušlechtilejšího. Bílé zvíře bylo obratnější a rychlejší než jelen, který to však vyrovnával silou své mohutné ozdoby na hlavě, s níž šermoval jako se zbraní.
Již dvakráte uhodil jednorožce tak, že mu z malých ran prýštily červené kapky krve na bílou srst. Avšak ten stále ve hněvu a odvaze napadal mohutného jelena z boku a lstivými skoky zasazoval mu rány do břicha. Jelen se již téměř zhroutil, avšak jeho mocné svaly ho mechanicky opět znovu postavily. S daleko slyšitelným řevem, ze kterého se ozýval vztek a bolest, očekával s chvějícími se svaly nový útok divokého jednorožce.
Skloněná mocná hlava vymrštila se pak stranou, jakoby nabírala na lopatu těžkou hromadu hlíny.
Vyskočivší jednorožec neměl již času se před novým nárazem obrátit. Nebezpečí bylo veliké.
Tu zahvízdalo vzduchem dlouhé letící kopí. Zpívající, chvějící a třesoucí se zabodlo se do bílé plece jelena, který se zhroutil s hasnoucíma očima, jakoby to byla prázdná, mdlá kůže bez svalů a kostí. Jednorožec zůstal proti způsobu svého druhu upoután stát u mrtvého těla nepřítele a tiše olizoval držadlo kopí.
Odfrkuje, čichal blížení se člověka, pozvedl hlavu a neklidně zaržál dupaje kopyty. Tu postavil uši, když řehtající smích Hjalfdarův ozval se z lesních travin, tiše se vlnících. Zvolna, opatrně, jakoby přitahován neznámou silou, přicházel jednorožec s nataženým krkem a rozevřeným chřípím. Hjalfdar povstal a čekal na zvíře, tiše si pohvizduje, a hle, zvíře unavené bojem vděčně ulehlo chvějící se na zem.
Plaše pohlíželo zvíře vzhůru k člověku. Hjalfdar položil své chladné ruce na jeho rány, pak položil na ně chladivé listy a přinesl své kopí. Tiše si pohvizduje, kráčel Hjalfdar kolem bílého zvířete a nastoupil cestu k domovu. Plouživým krokem a s nasazením veškeré síly následoval jej v dálce jednorožec. -
2024 ©