I. Škůdce. Již uplynulo mnoho staletí, ba dokonce lze říci tisíciletí, od doby, kdy lidstvo ještě žilo v souladu s přírodou. Mnoho věků přešlo od dob, kdy si člověk přírody vážil a chránil ji. Mnoho lidských pokolení povstalo z prachu této země a opět se v něj navrátilo od doby, kdy se lidé začali stále více a více starat jen o svůj prospěch a přestávali brát ohledy na vše ostatní. Příroda stále více trpěla pod těžkou rukou tohoto tvora, který svoji touhu po majetku a nadvládě krutě uplatňoval nejen vůči ní, ale obracel ji i sám proti sobě.
Ne všichni lidé však byli stejní. Byli mezi nimi i tací, kteří si uvědomovali narůstající úpadek lidstva a kteří želeli ztracených dob plných harmonie. Žel, tito byli v menšině a nakonec byli doposud vždy zadušeni druhou, mnohem větší částí lidstva. Takto se vyvíjel lidský duch, který původně přišel proto, aby Zemi zušlechtil, pozvedl k dalšímu vývoji a v tomto působení se i on sám tak stal plnohodnotným a platným, sebevědomým tvorem Božím.
Nejhorší období pro přírodu nastalo s rozkvětem technické civilizace, kdy lidé, pyšní na svůj rozum, zabírali stále více a více místa na Zemi a kdy vykořisťování přírody šlo ruku v ruce s jejím znečišťováním různými chemickými látkami a narůstajícími odpady. Lidstvo, v domnění že stoupá výš, nabíralo stále prudčeji klesající směr. Směr, který lidi obklopené technickými výdobytky a zdánlivě se zvyšující životní úrovní dovede do záhuby, pokud se ještě na poslední chvíli nevzpamatují.
Malé světélko naděje vzplanulo, když se začalo objevovat stále větší množství lidí, kterým se nelíbilo drancování přírody. Většinou se ale ani tito nedokázali vpravit v soulad s přírodními zákony, pouze se snažili bránit nadměrnému vytěžování přírodních zdrojů a snažili se před tímto zcela ochránit některé vybrané oblasti. Jinak žili více méně v duchu s dobou, bez znalosti něčeho vyššího, než je jejich hmotné okolí. Bez této znalosti, bez posil z vyšších světlých sfér, však dokázali rychlý sestup lidstva pouze mírně přibrzdit, nikoliv však zvrátit...
II. Marek
Marek právě vycházel ze šatny v továrně na elektroniku pro moderní automobily, kde pracoval. Byla středa po druhé hodině odpolední a venku panovalo dusných, v těchto zeměpisných šířkách i na červenec nezvyklých, čtyřicet stupňů ve stínu. Již dva měsíce bez přestávky panovala tato horka, nepřerušená ani jedinou dešťovou kapkou, a pokud vůbec zafoukal vítr, tak to byl jen slabý vánek, pouhý líný pohyb rozžhaveného vzduchu. Meteorologové hovořili o nezvyklém fenoménu počasí, zemědělci lamentovali nad uschlou úrodou a nemocnice se plnily lidmi s dýchacími a srdečními potížemi. Toto podivné chování počasí se ale nedělo pouze zde, v Čechách. Byl to celosvětový problém a vědci si marně lámali hlavu s tím, co se to vlastně děje. Někde panovala obrovská vedra, jinde naopak veliké mrazy beze špetky sněhu...
Marek nastoupil do rozpáleného autobusu městské hromadné dopravy a přetrpěl tři čtvrtě hodiny trvající cestu domů. S povděkem pak po vystoupení přijal i rozpálený venkovní vzduch. Uvnitř autobusu bylo k zalknutí. První co udělal, když za ním zaklaply dveře bytu, bylo, že skočil do sprchy a pustil studenou vodu. Tedy studenou... V těchto vedrech ani studená nebyla doopravdy studená, nicméně osvěžení přinesla. Na chvilku. Po sprše se svalil na pohovku. Po cestě z práce ho z toho vedra trochu bolela hlava a navečer se musí dát dohromady. Čeká ho, stejně jako v pondělí a v pátek, trénink.
Již osmnáct let trénuje asijská bojová umění. Začínal s klasickým karate, po necelých dvou letech začal trénovat navíc i jiu-jitsu a později přibral i japonský styl boje s mečem, nejprve bambusovým a od jisté úrovně znalostí i opravdovým. Dříve měl díky této své zálibě potíže doma s rodiči. Byli katolického vyznání, Marka v tomto duchu vychovávali a tyto sporty považovali za špatné. Marek měl ale jiný názor, nebyl žádný rváč a od doby, co tato umění trénoval, se ještě nikdy nedostal do vážného konfliktu. Naopak se vnitřně zklidnil a neměl potřebu vyhledávat nějaké půtky. Nechápal tedy, proč se jeho rodiče tak strachují.
Co se týká jeho, i on byl stále věřící, ale poslední roky do kostela moc nechodil. Nějak se mu z hloubi duše protivilo mechanické opakování různých obřadů bez ohledu na duševní rozpoložení zúčastněných. Jako by to takto povrchně mělo nějakou cenu. Ovšem mimo tento jeho nesouhlas s kostelními obřady byl skutečným věřícím ve smyslu katolické nauky.
Ozvalo se zapípání budíku na hodinkách a Marek s trhnutím otevřel oči. Musel usnout, ale naštěstí ho alarm probudil. Alespoň, že hlava ho již nebolí. Vzal si věci a vyrazil na trénink. Venku panovalo stále horko, jen místo čtyřiceti bylo ve stínu již jen "pouhých" třicet stupňů. Když dorazil do tělocvičny, zjistil, že se dnes sešli pouze čtyři. V těchto vedrech většina ostatních raději zůstávala doma, a tak jich na tréninky chodilo stále méně a méně.
Jejich japonskému učiteli to dělalo vrásky na čele. Za chvilku nebude mít z čeho platit nájem za tělocvičnu. Ale nyní musí nechat starosti stranou a vést trénink. V tomto horku to nebyl žádný med, ale své žáky nešetřil. Nedosáhli svých úspěchů a řady ocenění v soutěžích proto, že by se zalekli fyzického nepohodlí.
Po dvou hodinách se vyčerpaní žáci rozešli do svých domovů. K Markovi ještě před rozchodem přistoupil jeho kamarád Honza a pozval ho na sobotní výlet. Byl to amatérský speleolog a nabídl mu novou, ale poměrně nenáročnou jeskyni. Markovi, který s ním občas nějaké jeskyně absolvoval, se sice nejprve moc nechtělo, ale nakonec svolil. Když nic jiného, tak se v té jeskyni alespoň trošku zchladí.
Čtvrtek proběhl bez jakýchkoli zvláštních událostí. Pouze si byl v obchodě doplnit výbavu do jeskyně. V pátek byl opět trénink a Marek se pomalu, ale jistě začínal těšit na zítřejší jeskyňářskou výpravu. Ráno ho probudil budík, vzal si věci a vyrazil na nádraží, kde měl sraz s Honzou. Nasedli do vlaku a za hodinu a půl již vystupovali v cílové stanici. Ještě je čekal třičtvrtěhodinový pochod, a konečně stáli před vchodem do jeskyně. -
III. Příprava
Kdesi uprostřed lesa probíhalo v noci jakési velmi zvláštní shromáždění. Po obvodu lesní mýtiny stálo i sedělo množství postav. Některé vysoké, jiné středního vzrůstu, a byly tam i docela malé, jakoby dětské. Uprostřed pak stála postava vyšší než všechny ostatní a promlouvala k nim. Shromážděné postavy mlčenlivě poslouchaly svého vůdce, který, jak se zdálo, rozděloval nějaké úkoly. Když skončil, rozešly na všechny strany. Z jejich pohybů a postojů bylo poznat velikou vážnost a odhodlání. Podobná shromáždění se konala i v dalších lesích, na loukách, v jezerech a řekách, ve vzduchu i pod zemí, a dělo se to po celé planetě. To bytostné síly se připravovaly na svůj veliký den a rozdělovaly si činnosti.
Následující dny byl v bytostné sféře přírody vidět neobvyklý pohyb. Někteří bytostní opouštěli svá místa a odcházeli neznámo kam, jiní svým působením posilovali jim svěřená území a připravovali je tak na následující dění. Silám živlů se dostalo shůry velikých posil a bytostní vzduchu, ohně, vody a země se připravovali na své dílo. Vždyť živly budou těmi prvními, kteří splní svěřený jim úkol, a to důkladně. Jinak ani nemohou, neboť vše je řízeno dokonalou vůlí Pravěčného, v níž se zcela zachvívají.
Ovšem zatímco v jemné hrubohmotnosti panoval čilý bytostný ruch, v hrubohmotné části přírody se navenek jakoby zastavil veškerý pohyb. Nepohnulo se téměř ani stébélko trávy, jen občas proběhlo kolem nějaké zvířátko, vyděšené jakousi tísní, kterou již několik dní pociťovalo. Mnohá ze zvířat v následujících hodinách zaslechla zvuky připomínající líbezné tóny jakoby nadpozemského nástroje. Cítíce se tímto zvukem neodolatelně vábena, pokojně se shromažďovala na různých krytých místech v přírodě, většinou v kopcích, odkud se tyto tóny ozývaly.
Když bylo vykonáno vše, co nyní být vykonáno mělo, nastal klid i v pozemským očím neviditelné bytostné sféře. Vládkyně Země Erda, cítíc pohyby mohutných sil v celém vesmíru, čekala se započetím díla na pravý okamžik. A ten měl přijít velmi záhy.
2024 ©